2. neděle adventní

5.12.10

Pořad:

Pozdrav:Ve jménu Boha Otce i Syna i Ducha svatého.

Introit:Žalm 80

Píseň. 261

Čtení: Iz 63,15-64,6

Píseň: 276

Text: J 3,22-36

Kázání

Modlitba:

Píseň:  198

Ohlášky:

Přímluvy;PN

Píseň: 702

Poslání: Ef 4,15-24

Požehnání: Ať H. ti žehná a chrání tě, ať H. rozjasní nad tebou svou tvář a je ti milostiv, ať H. obrátí svou tvář k tobě a obdaří tě pokojem.

Píseň: 489

Milí přátelé

Naše putování adventem pokračuje. Druhé adventní zastavení nás přivádí do situace starozákonního lidu. V něm malé hloučky věrných vyhlížejí Hospodina. Slovy“ že by jiný bůh mimo tebe  učinil něco pro toho, kdo na něj čeká?“dávají najevo svou naději v Boha. Slovy „Jsi přece náš otec, Abraham nás nezná, Izrael o nás nic neví.“  Přiznávají, že co bylo podložené lidmi a  tradicí víry se pomalu ztrácí. Obracejí se  k Otci, k Hospodinu.

Čerpají z proroctví Izaiáše proroka, z prosby k Bohu, aby sestoupil, aby se sklonil a prostoupil svou mocí život těch, kteří ho očekávají.

„Navrať se kvůli svým služebníkům, kvůli kmenům svého dědictví!“ Kéž bys  protrhl nebesa a sestoupil dolů“ Tato slova hovoří za vše. I nás zve svědek k novému očekávání, zvláště v tomto adventním období. Jsme si vědomi, že obnova duchovního života společenství církve a sboru je v Bohu?  Ne v člověku, ne v tom, co si vytvoříme?

 Tady najdeme odpověď i na otázku? Kde hledat síly k životu, k práci ke službě? V životě, K práci pro církev. Pouze v Bohu. Znamení únavy se projevuje v přesvědčení, že jsme zaneprázdněni. Odkládáme věci víry a na její úkor stavíme jiné. Zbavujeme se šance posílit své schopnosti v milosti boží.  Dochází k tomu, že bez víry a duchovního života, jeho růstu v milosti, jsme stále více unaveni.. Ale nejde jen o sbor a církev. To se dotýká celého našeho života. Našeho profesního zatížení i našich odpočinkových aktivit. Do všeho umí bůh vstoupit a prostoupit to svou mocí.

Evangelium podle sepsání sv. Jana nás z rozjímání Izaiášova proroctví  rozvíjí starozákonní tezi, že člověk si nemůže nic přisvojit, není-li mu to dáno z nebe. Jan Křtitel to pak dokazuje konkrétně na sobě, když říká: Vy sami jste svědkové, že jsem řekl: „Já nejsem Mesiáš“.Člověk sebe ani nikoho jiného nespasí. Naše veškeré schopnosti mají svůj horizont, za který se nedostanou, byť bychom dělali já nevím co. Je tu Jan zvaný Křtitel a je tu Bůh, boží Syn Ježíš Kristus. A mezi nimi je zásadní rozdíl. K tomu nás Janova výpověď přivádí.

Dostáváme odpověď na otázku: Ke komu se obrátit o pomoc, kde hledat nápravu? Kdo je  ten pravý, který uvádí člověka k Bohu? Člověk Jan a nebo Boží Syn Ježíš?

V tom bylo  jádro sporu mezi učedníky Janovými a těmi, kteří přicházeli ke Kristu. Janovi stoupenci  žárlili na ty, kteří šli za Ježíšem. Viděli v něm pouze člověka a konkurenta pro svého mistra a pro svou komunitu.

Z pohledu  lidského,  je možné tomu rozumět. Vždyť v minulosti a možná i  dnes  lidé různých skupin v církvi Kristově na sebe žárlí. Nezřídka se v minulosti mezi sebou navzájem  osočovali a přetahovali si své příznivce.  To vše mělo a vždycky má pro církev zhoubné následky.

Jan Křtitel se vůči tomuto způsobu myšlení vymezuje. Dává jednoznačně najevo, kdo je on sám a kdo je ten na druhém břehu řeky. Vyznává, „Já nejsem Mesiáš“.  A k tomu přidává přirovnání, mluví o ženichu a nevěstě O. Kristu a církvi. On sám je přítelem ženichových a má z toho velikou radost. Nevěstou ženicha je církev a on sám smí stát po jeho boku. Přitom stále je a vždy zůstane člověkem.

A církev, což jsme my všichni, přicházíme ke Kristu, Spasiteli duší. V tomto přístupu je počátek obnovy, počátek duchovního života společenství. Každého společenství, které se hlásí ke křesťanství. Jen to společenství, které  předpoklad v sobě pěstuje, jen to má šanci se obnovit. Ježíš je základem stavby s označením církev.  Žádná naše ani dobře myšlená snaha na tom nedokáže nic změnit.

V tomto kontextu je podstatné, co je napsáno v třicátém verši. Janova evangelia „On musí růst, já však se menšit.“

V postoji Janových učedníků vidíme snahu dosáhnout převahu a posílit svůj vliv a správnost svého přesvědčení.  Jan však svým stoupencům i nám dává najevo, že on je ten, kdo se musí v zájmu Ježíšově umenšit. Ne vzrůstem, pochopitelně, ale v touze se prosazovat. Podle něho máme umenšovat své já a hledat sílu k aktivitě v životě osobním i sborovém u Pána v jeho veliké moci. To sebe umenšování je pochopitelně velmi nesnadné. Jsme aktivní se  snahou se prosadit, být mezi lidmi „vidět“. A přesto podle biblického slova platí, že skutečnou kvalitu  dosahujeme teprve tehdy, když se podřídíme božímu slovu a jeho Duchu. Ono člověka uvádí do tajemství víry a obnovuje unavené tělo i duši člověka.

 Jak to v praxi má vypadat? Na tuto otázku najdeme odpověď ve třetím čtení u Ef.. Tam je na počátku napsáno: „Buďme pravdiví v lásce, ať ve všem dorůstáme v Krista“. Tato slova dokreslují  Janovo podání. Člověk se má krotit ve svém sebe prosazení a hledat sílu v Pánu.Sílu k lásce, k pravdivosti, k sobě i ke druhým. Jen tak se nám dostane nové odvahy ke službě. V práci, doma, v obci i ve sboru. Očekávání starozákonních bratří z Izraele, hledání Janových učedníků, kdo je ten pravý Mistr, i naše očekávání v adventu, má jediného  hosta, Ježíše Krista. U něj najdeme sílu k životu víry, která se víc než na svůj prospěch dívá na Jeho prospěch. Přispějeme k životu sborového společenství, pomůžeme všem, kteří budou spolu s námi osvobozeni z víry v Krista. Prosadit věci podstatné a dovést je k dobrému, k tomu dostal moc jediný, Ten, který přichází shůry a je nade všecky. Ježíš Kristus. K němu smíme obrátit svou naději, svá očekávání i v dnes, v adventu L.P.2010.         

Napište první komentář

Pouze registrovaní uživatelé mohou přidat komentář.
Prosím přihlašte se nebo se zaregistrujte..