Bohoslužby

1. neděle adventní

28.11.10

Pořad.

Pozdrav.Ve jménu Boha Otce i Syna i ducha svatého

Introit:Žalm 23

Píseň: 273

Modlitba

Čtení: Mt 21,1-9

Píseň: děti

Křest: Hana Kovářová

Píseň: 459

Text:Fil 2,6-11

Kázání

Modlitba

Píseň:259

Vyznání vin

Vysluhování SVP.461;324;331

Modlitba

Píseň:680

Ohlášky

Přímluvy+ PN

Poslání Iz 42,1-2

Požehnání: Bůh milosti a pokoje s vámi se všemi

Píseň: 485

 Přichází Ježíš

Milé sestry a bratři,

Dnešní neděle je první nedělí církevního roku. Je tu opět advent roku 2010. Z latiny vycházející slovo připomíná, že Bůh se k člověku přiklonil, že přichází.  Že se přidal k nám lidem, abychom mohli přijmout onu skutečnost božího vstupu na Zemi. Abychom čtyři  týdny před vánocemi společně i v soukromí promýšleli , jak odpovíme na jejich poselství. Poselství o narození Božího Syna Ježíše Krista. Slovo příchod – přichází má v sobě děj a aktivitu Boží vůči nám. Stále znovu a znovu Bůh k nám přichází. Navzdory naší lhostejnosti vůči němu.  Navzdory naší neschopnosti ho přijímat. Jaký je ten, jenž přichází? 

Dnešní texty nám přibližují Ježíše dvojím způsobem. Evangelium Matoušovo předkládá text o jeho vjezdu do svatého města, do Jeruzaléma.  Ježíšův příchod do města je úzce spojen s velikonočními svátky. Nicméně adventní poselství textu si všímá jeho příchodu. Skutečnosti, že Ježíš je zde. Že je s námi. Je to radostné poselství. Bůh není daleko od našeho domu, ale je s námi. Tento fakt si lidé připomínají čtením Písma, obdarovávají se dárky, posilují svůj vztah k sobě navzájem.   To všechno jsou znaky božího spolužití s námi.

 Evangelium podle Matoušova sepsání nás uvádí do malé pracovní porady, kdy Ježíš dává svým učedníkům pokyny k přípravě jeho příjezdu do Jeruzaléma. Všimněme si, že oni jeho svrchovanost přijímají. Že  uznávají jeho autoritu. Ježíš je s nimi a oni s jeho slovy nemají žádný problém. Je tu zárodek církve, která božího Syna Ježíše, nazývaného později Kristus – Pán, přijímá a řídí se jeho vůlí.  

Tento fakt  předurčuje mnohé ve vztahu věřícího člověka k Bohu. Nejsme v tomto pochopitelně perfektní, nicméně vůli Boží, jako prioritu nemůžeme pustit ze zřetele. Ježíš, který s námi sdílí náš život, je první, stojí na počátku všeho, je poslední, doprovází člověka nad hrobem. Vědomi si toho, můžeme přejít ke konkrétnímu úkolu, jímž nás pověřuje. Totiž abychom jeho příchod mezi lid doprovázeli, abychom se na něm svým způsobem podíleli. Abychom nestáli stranou v přesvědčení, že Bůh je tu od toho, aby vše zařídil. Aby zakročil, když Zlo prochází kolem.

Reakce učedníků vyústila v průvod, lidé provolávali  Ježíši slávu: „Hosanna Synu Davidovu! Požehnaný, který přicházíš ve jménu Hospodinově.“ Jejich aktivita provázela Ježíšův vstup do svatého města, učedníci byli svědky Božích činů a sami je pak zvěstovali dalším.

To další se týká charakteru božího Syna. Jednak přichází jako ten, kdo drží v rukou moc. „Povězte dceři Sionské: Hle král tvůj přichází k tobě, tichý a sedící na oslici.“ Bůh přichází v moci, v moci boží. Jak slyšíme v našem čtení z epištoly „Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl. Ježíš přichází v moci boží, je Bohem se všemi jeho znaky, svých charakterem a bytím.

Toho, kterého očekáváme, k němuž vírou vzhlížíme, není nikdo jiný než Bůh sám. Jsme ve společenství Božím, jsme v Kristu Ježíši. Není to však Bůh, jakého bychom možná rádi viděli. Vždy ve zbroji, který nahání hrůzu nepříteli. Tím, který se prosazuje. Je to bůh, který na své rovnosti nelpěl. On ji nevymáhal na svém Otci. On se jí nedomáhal. Naopak, on sám sebe zmařil a vzal na sebe způsob služebníka. Bůh, který je mocný přichází jako služebník, který na svém postavení nelpí, který si neosobuje žádný nárok. Stal se jedním z lidí. Je to až nepochopitelné, kam Bůh sestoupil. Jak sám sebe, řekli bychom shodil, jak sám sebe degradoval.  Degradoval na člověka, který slouží, který  svůj život dává všanc lidem, lidskému hříchu v celé jeho podobě a hloubce. Žádná jeho podoba před touto obětí Boží neobstojí. Hřích byť by byl rudý jako varlat, zbělá, takové přirovnání najdeme v Písmu. Hřích je smyt z člověka.  Bratři a sestry, jsme vůbec schopni tento boží vstup a jeho počínání pochopit? Myslím, že stěží. Stěží umíme my lidé, zvláště v této době, porozumět tomuto božímu jednání.

 V podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt.

 Tady se adventní poselství schází s velikonočním. Bůh v Ježíši Kristu podstoupil smrt. Ježíš prochází adventem, ne jako nezúčastněný bůh, ani jako nezúčastněný člověk. Je člověkem, který cele sám sebe vydal pro nás. Ale bůh ho nakonec pozvedl k sobě, vyvýšil ho, aby se před ním sklonilo každé koleno. Aby lidé vyznávali, Ježíš Kristu je Pán. Je pozoruhodné, ponížení, oběť služba nakonec vedou před boží tváří k povýšení. Vedou k respektu okolí.

Bratři a sestry, máme před sebou boží jednání, které nám dává sebe. Odvíjí se zcela v naší rovině, kromě hříchu. Ve všem  je nám Ježíš podoben. Slouží nám, abychom byli vyvedeni ze svých představ. Z představ, že síla znamená tvrdost, že silný je ten, kdo je vždy pohotový odpovědět na násilí silou. Který se silou prosazuje, prosazuje sebe, své názory.

Není tomu tak. Bůh sám nás jednak svou mocí, mocí služby vede od násilí k lásce, od sebe prosazení ke službě. Vede nás k charakteru božího Syna. Jsou zde dvě věci. Jednak je to samotná boží služba a to co z toho pro nás vychází.   V tomto božím chování je smysl  adventu, a toho, který přichází. Toho, kterého máme očekávat. A pak jsme to my sami. My jsme tímto božím Synem, jeho mocí sami vedeni k určitému chování. Abychom jednali jinak, než je obvyklé..

Síla, skutečná síla, je v oběti, ve službě, v tom, co jsme schopni druhým poskytnout. Ne v tom, co jsme si sami pro sebe získali, čeho jsme dosáhli, jakým způsobem jsme se ve společnosti prosadili. Je to zcela jiný přístup k životu, než na jaký jsme možná zvyklí. Lidé světa, kteří nejsou poznamenáni slovem evangelia, budou tuto cestu považovat za naivní, bezmocnou. A přece je tomu naopak. Je to cesta síly, a naděje. Je to cesta k vítězství. Zdá se to nesmyslné. Ano, bylo by tomu tak, kdyby nepřišel Ježíš. Kdybychom ho neočekávali. Pak by to byl vskutku naivní přelud. Ale v tom vězí kouzlo adventu. On je s námi. On přišel, aby nás z naší zahleděnosti do vlastní síly pozval k sobě. Do svého království. Tam, kde vládne on, kde on sám prosadil svůj vlastní a zcela neopakovatelný a ničím nahraditelný přístup. Do království, které se právě jeho adventem prolomilo k nám. Bůh už není daleko, lhostejný a nečinný. Naopak, je s námi abychom viděli, že právě v Ježíši Kristu tkví jeho síla. Že bezmoc boží dokázala osvobodit miliardy lidí, že služba dokázala pomoci  lidem, že v lásce a pomoci je síla. Skutečná síla, protože má jedinečného garanta, Ježíše Krista. Kdykoliv budeme přemýšlet, jak dál, jaké síly užít k prosazení v té či jiné věci, nezapomínejme na Ježíše, není nad jeho příchod k nám, nad jeho moc, která dává člověku teprve onu sílu. Sílu, která se může zdát naivní a zbytečná a přece ona jediná má moc.Moc boží lásky, oběti a služby. A jako taková k nám přichází. Modleme se.

Napište první komentář

Pouze registrovaní uživatelé mohou přidat komentář.
Prosím přihlašte se nebo se zaregistrujte..