|
Bohoslužby
7.11.10
Pořad:
Pozdrav: Ve jménu boha Otce i Syna i Ducha svatého
Introit: Žalm 8,1-5
Píseň: 161
Modlitba
Čtení: Lk 19,1-10
Píseň: 673
Text:
Kázání
Modlitba
Píseň: 152
Přímluvy+PN
Píseň: 636
Poslání: l Janův 4,11-12
Požehnání: milost Pána Ježíše buď s vámi.
Píseň: 404,12;7-7-8;
Existuje Bůh?
Možná trochu troufalá otázka z kazatelny.
A přece si ji dnes lidé občas ještě kladou, pokud jí nepovažují za zcela
zbytečnou. A co my, kteří jsme zde dnes. Je tato otázka pro nás důležitá?
Samozřejmá, nebo zasuta
v podvědomí.? Nebo snad nevhodná?
Na biblické hodině se snažíme
přemýšlet o věcech víry. O cestě, která může vést člověka k Bohu. Položili
jsme si posledně i tuto otázku: „Existuje bůh?
Dovolte mi jedno velmi hezké
přirovnání z pera mého kolegy Jiřího Grubera. „Věřit v „něco“ je podobné, jako když vidíme jít po ulici neznámého
člověka. Víme, že existuje. Ale nemáme s ním nic společného. Míjíme se bez
pozdravu a nic bližšího o sobě nevíme. Můžeme z něj mít i strach, protože
nevíme, co od něj lze čekat.“ Biblická víra je však podobná situaci, kdy vidím
jít po ulici člověka, kterého dobře znám a rád se s ním zastavím na kus
řeči. Seznámili jsme se, když nám kdysi pomohl a ukázal cestu.“
Biblická víra je úzce spojena s setkáním.
S rozhovorem. Boží existence se „dokazuje“
vztahem, který mezi člověkem, v našem evangeliu, SZ čtení, mezi
žalmistou a Hospodinem sledujeme.
Žalmy jsou písně, jsou velmi
často vyznáním, určitým rozjímáním, které
žalmista, člověk, dal najevo a tím vlastně potvrdil boží existenci. A to
takovým způsobem, že své čtenáře oslovuje a odpovídá na naši otázku : „Existuje
Bůh
Žalm je sondou mysli člověka,
která si určité věci, týkající se božího
zjevení, připouští.
Autor vyznává
„Hospodine, zkoumáš mě
a znáš mě.“ Připouští, že bůh jej zná a zkoumá motivy jeho jednání. Ale i nás
dnes, lidi laděné skepticky, lidi, kteří hledají odpovědi a kladou si otázky i po bohu.
I nás uvádí do myšlení božího, dá-li se to tak říci. Konfrontuje naše představy
s božím poznáním našeho života v jeho celosti.
A dodává: „Sleduješ mou stezku, i místo, kde ležím,
všechny moje cesty jsou ti známy. Zdálky je ti jasné, co chci dělat.“
On ví, že
je pod božím dohledem. Na první pohled se zdá, že bůh ho sleduje, a on chce uniknout. Přemýšlí,
kam by utekl, kam by se před pohledem božím schoval. Říká:
„Kam odejdu před tvým duchem, kam uprchnu před tvou tváří? Zamířím-li
k nebi, jsi tam a i když si ustelu v podsvětí, také tam budeš. I kdybych vzlétl na křídlech jitřní záře,
chtěl přebývat při nejzazším moři, tvoje ruka mě tam doprovodí, tvá pravice se
mě chopí“. Žalmista nakonec přiznává marnost svého počínání.
Žalmistovy
myšlenky míří na místa , kde sídlí
božstva nebe, či temné síly z podsvětí. To vše se tehdy lidem zdálo
nedostižné a tajemné, tudíž i mocné. Ale je zřejmé, že ani tyto síly,
tato božstva nebe či podsvětí nejsou bez Božího dozoru a jeho vlády. Nejde tu o dohled, případně trest. Naopak, božím záměrem je nás
chránit. Žalmista přiznává, že nad jeho chápání jsou boží divy, cítí určité
sevření, možná výčitky svědomí a s tím však i ruku boží na sobě, dlaň, jenž nás
chrání.
Vrací se k sobě, ke svému narození a opět vyznává. „V
životě mé matky jsi mě utkal, tys to byl, kdo utvořil mé ledví. Podivuhodně
jsem utvořen. Obdivuhodné jsou tvé skutky, toho jsem si plně vědom. Tobě
nezůstala skryta jediná z mých kostí.“
Základ lidské existence je zde vyjádřen jednoznačně.
Náš původ, naše ego, naše já je tvořeno božím rozhodnutím a jeho mocí.
Cítíme, jak tu tají ledy
pochybností, které vyvolává naše otázka na počátku: „Existuje bůh? Víte na
tomto žalmu je fascinující i poloha, z které k nám promlouvá Bůh.
Poloha lidská . Žalmistův zápas se sebou samým, je v tom boží lidskost a blízkost v Kristu.
Tím se naše otázka:Existuje Bůh?“
posouvá o kus dál. Hlouběji. Odvádí nás od našich filosofických úvah o Bohu,
který nějak je a nějakým způsobem působí ke konkrétnímu božímu zjevení
v Kristu. Žalmista dokládá svou
osobitostí, že tu Bůh sám stojí
v podobě Boží v Ježíši z Nazareta. Je s námi od našeho
početí až k okamžiku smrti a ještě dál nás provází, údolím stínu smrti.
„Tvé oči mne viděly
v zárodku,všechno bylo zapsáno v tvé knize: dny tak jak se vytvářely,
dřív než jediný z nich nastal.“
Nejsme, bratři a sestry pod mocí náhod,
ale pod mocí milostivého Boha , který prolomil všechny bariéry, překonal
všechny vzdálenosti. V nás i mezi námi lidmi. A daruje nám život, nabízí
cestu po níž smíme bezpečně kráčet. Je to Bůh
lásky, který stál na našem počátku a stále, stále nás chrání a sleduje naše
životní stezku. I místo, kde se právě nacházíme.
Autor žalmu se nakonec
obrací k Bohu. Od svých úvah, zpovědi se vrací, obrací
k Hospodinu a žádá ho o pomoc. O
trvalý doprovod.
I my smíme před Bohem rozjímat. I když nás někdy zastaví pochybnosti. Nemáme odvahu
k Bohu tak jako žalmista promluvit, a pak v sobě si myšlenky utřídit. Tady nám na pomoc přichází Zacheus. Vrchní celník. On sám byl člověk
problematický. Ale hledající, touží se s Ježíšem alespoň pohledem
setkat. Nevíme, kde se v něm ta
touha vzala. Ale je velmi důležité, že zde mezi nimi k setkání došlo. Co
žalmista vyjádřil, to Ježíš vykonal pro Zachea a pro nás též. I nám
na naší cestě chce slovo božího svědectví pomoci. Odkrývá naši
lidskost a souvislosti, které se k nám v životě přidaly a stále
přidávají. I my smíme Boha v Kristu Ježíši prosit slovy: „Bože, zkoumej
mne, ty znáš mé srdce, zkoušej mne znáš můj neklid, hleď, zda jsem nesešel na
cestu trápení a po cestě věčnosti mne veď.“
Modleme se
Shlédnutí: 867
Pouze registrovaní uživatelé mohou přidat komentář. Prosím přihlašte se nebo se zaregistrujte.. |