Mezi farizei byl člověk jménem Nikodém, člen židovské rady. Ten přišel k Ježíšovi v noci a řekl mu: „Mistře, víme že jsi učitel, který přišel od Boha. Nebo? nikdo nemůže činit ta znamení, která činíš ty, není-li Bůh s ním.

Ježíš mu odpověděl:“Amen , amen pravím tobě, nenarodí-li se kdo znovu, nemůže spatřit království boží,.“ Nikodém mu řekl:“Jak se může člověk narodit, když už je starý? Nemůže přece vstoupit do těla své matky a podruhé se narodit. Ježíš odpověděl:“Amen, amen, pravím tobě nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do království nebeského Nediv se, že jsem ti řekl: Musíte se narodit znovu“. Nikodém se ho otázal,: „Jak se to může stát?“ Ježíš mu řekl: „Ty jsi učitel Izraele a tohle nevíš? Janovo evangelium 3,1-5;9-10;

Milí přátelé,
Dnešní neděle je zasvěcena svátku Svaté Trojice. Ta v sobě ukrývá tvář Boží a vybízí k otázce: „ Jaký je Bůh v Trojici? Je možné ho vyjádřit. Porozumět jeho záměrům? A proč právě do této podoby oblékla církev jeho podstatu? Proč hovoří o Bohu Otci, Synu a Duchu svatém.
Jaký k nám má tento Bůh vztah ? Je lhostejný k našemu utrpení, nebo je opravdu Všemohoucí? To vše nás může napadnout a nebo naopak. Odložíme tyto otázky stranou? Vypustíme jejich tajemství, jejich zvláštní výpověď?

Myslím, že je užitečné se u nich přeci jen na chvíli zastavit. Třeba právě kvůli setkání se stoupenci Svědků Jehovových, kteří procházejí od domu k domu, aby získali nové stoupence. Většinou se při nich odkazujeme na svou tradici. „Jsme přece evangelíci“ říkáme nejčastěji. Ale ne vždy s tímto konstatováním obstojíme. Je potřeba hlubší povědomí o příslušném článku víry. Dovolte mi ho ocitovat: „Věřím v Boha otce. Věřím v Ježíše Krista. Věřím v Ducha svatého, Pána a dárce života.“ To jsou slova z nicesko-cařihradského vyznání, ke kterým se Kristova církev dodnes hlásí. Potřebujeme si čas od času i zvláště dnes připomenout základní pravdy víry. Biblickým příběhem, který k Božímu tajemství ukazuje.

 

 

Vzdělaný Nikodém, člověk znalý Písma, člen synedria, nejvyšší židovské rady, která o věcech víry rozhodovala, se vydal za Ježíšem. V noci, tajně. To něco vypovídá o Nikodémovi samotném. Janovo sepsání právě tím načasováním – v noci – leccos naznačuje. Snad bychom mohli Nikodémovo rozjímání popsat slovy „Nevím, co si mám o něm(Ježíši) myslet. Ale snad až se rozední, budu i já vědět více. Budou ty věci jasnější. Snad mi on sám pomůže porozumět? „ A přitom zůstane mé setkání v tajnosti.
Nikodém je člověk Ježíši nakloněn, jeho slova a činy mu nejsou lhostejné. Ale je do značné míry ovlivněn tím, co dosud ví, co mu bylo dáno poznat, co mu předali rodiče. Prožívá vnitřní zápas. Na straně jedné stojí sympatie ke kontraverznímu rabínovi a na straně druhé je bouřící se tradice. Nikodém se vydává na cestu za Ježíšem. Tajně, v noci.

 

Nikodém začíná rozhovor slovy uznání a respektu: „Mistře, víme, že jsi učitel, který přišel od Boha. Nebo? nikdo nemůže činit ta znamení, která činíš ty, není-li Bůh s ním.“
V očích Nikodémových je tento rabín člověkem výjimečným. Tím, kdo komunikuje s Bohem. Komu je Bůh nablízku, koho zvláštním způsobem oslovuje.
Tím, co najdeme i v hodnocení Ježíše u „Svědků“ či muslimů. Nebo i mnoha současníků, kteří o Ježíši přemýšlejí. Nikodémova slova se zdají srozumitelná, lze je chápat a přitakat jim.

Ale právě v tom tkví pravé tajemství víry v Krista Ježíše. Ježíšovi stoupenci v Něm vidí samého Boha, jeho Syna. On tvoří jednotu s Otcem i s Duchem svatý. V učení o Ježíši Kristu se křes?anství od ostatních náboženství odlišuje. A vzniká nový pojem - Boží Trojice.

 

Ale pojďme zpět k Nikodémovi a jeho nočnímu dialogu s Ježíšem. Nikodém je dalšími slovy Ježíše zmaten. On totiž odhlíží od Nikodémovy zralosti ve věcech Písem, jeho intelektu i jeho zaujetí k němu a říká: „Nenarodí-li se kdo znovu, nemůže spatřit království nebeské.“
Narození, jak víme, zásadně mění lidský život a nově utváří jeho další vývoj. A není tomu jen v rovině tělesné, ale na všech, které člověka v jeho životě formují.
Proto Ježíš užívá slova „narodit se“ Klade právě na obnovu „vnitřního“ člověka velký důraz. Má-li se člověku otevřít Boží tajemství uložené v Boží Trojici, nelze než skrze narození z vody a z ducha. Znamením křtu v duchu svatém.

 

Ale co to znamená? Z reakce Nikodémovy je patrné, že neví oč kráčí.
„Copak je možné se narodit podruhé“ Zvláště, když je člověke už starý?, ptá se Nikodém. . Viděno našima lidskýma očima, je ta otázka na místě. Boží vhled do celé věci je však jiný. Ježíš otevírá člověku. proces boží obnovy v něm samém.

 

Nikodémovi, ale i nám, se otevírají nové obzory, jiný způsob myšlení, i svět důvěry v boha i v sebe samého. Dává nám jistotu, že On Bůh je připraven člověku pomoci i tomuto našemu světu. V Ježíši Kristu, v Boží Trojici do našeho života přichází láska bez předsudků a bez podmínek.
To zvláštní poznání lidem přináší Duch, „jenž z Otce i Syna vychází a z Otcem i Synem je zároveň uctíván a oslavován“ jak říká vyznání víry.

V celoživotním procesu duchovní obnovy nám přináší Duch svatý zvláštní tajemství – narození z ducha.
Od tohoto „narození z Ducha Božího“, které odhaluje pravou podstatu božství Ježíše Krista a jeho spojení s Otcem, je potřeba v rozhovoru s lidmi jiných vyznání a pohledů čerpat. A řekl bych, ani ne proto, abychom druhé přesvědčili. Ale protože především nám samotným se nabízí obohacení a prohloubení důvěry v Boží moc. Důvěrou k Ježíši Kristu, důvěrou, k níž smíme druhé odkazovat, posilovat jejich víru, jejich naději v Bohu. Bůh Otec jako Stvořitel, Ježíš Kristus - Vykupitel a Duch svatý – Posvětitel se nás ujímají.

V tomto tajemství smíme „potkávat“ odpovědi na různé otázky. Třeba na tu, která se týká boží všemohoucnosti. Problém, který se nám staví do cesty, a my s ním neumíme hovořit, nevíme si s ním rady. Zvláště tehdy, když nevinní umírají, my sami ztrácíme své děti, v mládí své partnery. A jsou tu další a další okolnosti, které nás trápí.
Odpověď nenajdeme v jednoduchých receptech povrchního čtení Písem, jak nás o tom přesvědčují někteří „znalci Písma. Chceme-li vskutku druhé, učit, vést je, pak k tomu nestačí jen povrchní znalost písem, ale také moc Ducha, za nějž prosíme, prosba za milost Boží,která nám dává alespoň z části textům Písma svatého porozumět . Nebo? ta jediná a zcela svrchovaně rozkrývá boží tajemství. To znamená - s modlitbou se obracet k Ježíši, prosit o důvěru v Něho, jediného, dárce života a Ducha svatého, médiua božích svědectví. Můžeme prosit Boha Otce, který nám celý náš vše kolem daroval do správy. Dal nám svou láskou svobodu, a přitom nepochybně věděl, že bude zneužita. Ale protože láska nemůže být prosta svobody, patří obojí k sobě jako dar boží. Nemůžeme v nesnázi žehrat a dávat Bohu vinu za své poklesnutí..

Nejsme figurky na šachovnici, Bůh s námi nemanipuluje, není opiem lidstva. Jeho pravomoc tkví v jeho schopnosti vidět souvislosti pravdivě, ukazovat k nim a korigovat je. Naše lidská slabost však v konečném důsledku vždy bude do dějů kolem i v nás vstupovat. Bůh následky našeho jednání „tiší“ a proměňuje láskou a věrností..

Navzdory zkušenostem, které s námi lidmi má. Jsme správci Božího stvoření. Ne však vlastníci. Jsme správci božích tajemství, která se v Trojici setkávají, aby tvořily jednotu a daly nám jistotu Jobova vyznání. Že Bůh vše zmůže, a že žádný záměr mu není neproveditelný. V Kristu Ježíši s námi je Bůh v Trojici svaté. Bůh, kterému nic z našeho života není cizí, ale do všeho našeho snažení vstupuje a napomáhá a mění k dobrému.